Moonlight Rain, druhá kapitola

Moonlight Rain
Kapitola 2.

   Byl to odporný zvuk. A navíc nechtěl přestat. Bylo světlo. Nemělo být světlo, ale přesto bylo. Stále ten strašný zvuk. Ale proč? Muselo to mít nějaký důvod. Noemi sebou trhla, prudce vymrštila ruku a zamáčkla budík na nočním stolku. Hlasitě vzdychla a zadívala se na něj. Nějaká divná čísla, ale co znamenala? Nedávalo to smysl, bylo sedm hodin ráno. Musela to být nějaká chyba. Otočila se na bok a zavřela oči. Po chvilce ale opět vzdychla a pomalu se svalila z postele. Venku pršelo a zvuk deště byl uspávající. Na zemi se navíc také leželo celkem dobře, opět zauvažovala o zavření očí, ale přemohla se a vstala. Pomalu došla ke koupelně a jen co vešla do dveří, přivítala jí sprška. Malý chlapec jí pocákal vodou, vrazil do ní a utekl po schodech dolů.
„Ty parchante, těš se!“ křikla za ním a veškerá únava jí přešla.
Když se z koupelny vrátila, celkem ráda se převlékla z mokrého pyžama do tmavě šedých tříčtvrtečních jean a světle modrého trička bez rukávů. Pročesala si černé vlasy a nechala je volně. Lehce se navoněla a šla do kuchyně vypít čaj. Za chvilku byl akorát čas odejít, vzala si na sebe lehkou bundu do deště, batoh, na uši sluchátka a vyrazila do školy. Nějaké důležité testy již nehrozily, ale stejně by radši zůstala doma.
„Musim se na to koukat z lepší stránky, je to příležitost, jak se s nima víc sblížit…u vody to bylo fajn…jen kdyby to takhle mohlo zustat…ale ten telefonát…“ uvažovala cestou.
   Andreas seděl ve své lavici a četl SMS.
„Kdyby něco, tak spim,“ psal Joeri.
„Fajn a já tu musim sedět,“ zamumlal.
Bylo ještě celkem brzy, ve třídě bylo teprve asi deset žáků, ani ne polovina. Patrika s Andreou se už smály nad nějakým časopisem. Andreas protočil oči v sloup, když usoudil, že hlasitost překročila hygienické normy. Otevřely se dveře a vešla Noemi.
„Ahoj,“ nesměle pozdravila.
Andreas jí mávnul rukou a lehce se usmál. Smějící se dívky okolí příliš nevnímaly, takže si příchodu Noemi nevšimly. Šla si sednout na své místo do poslední řady lavic.
„Je trochu nenápadná, ale vlastně hezká,“ uvažoval Andreas, „ale to není pro Joeriho dostatečnej důvod…a viděl jí poprvé,“ zvedl se.
Došel na Joeriho místo, otočil si židli a sedl si čelem k Noemi.
„Jakej byl víkend?“ zeptal se.
„Ahoj…náročnej, ale mohlo to bejt horší…co u tebe?“ lehce se usmála.
„Hm…jde to líp, než sem očekávala…hlavně zustat v klidu,“ pomyslela si.
„Byl sem u dědy, měl narozeniny, takže přejídání, hromada příbuzenstva, na zahradě bazén, kroket, pétanque…ještě že má narozeniny jenom jednou za rok. Co náročnýho se dělo?“
„Moje rodina usoudila, že by bylo dobrý vyrazit na výlet, takže mam ze včerejška v nohách asi 20 kilometrů a dvě hodiny stání na prohlídce zámku…už ani nevim, jak se jmenoval,“ Noemi sklonila hlavu a hlasitě vydechla.
„No…pěkný,“ Andreas se rozpačitě usmál, „ptala ses doma na tu školu v přírodě?“
„Dostala sem rozkaz, že musim jet, takže z týhle strany v pohodě…ještě to nějak uhrát tady,“ povzdechla si.
„Neboj, to nějak vyjde.“
„Chtělo by se to nějak nenápadně zeptat…“ zamyslela se Noemi.
„Prosimtě…jak má Joeri starý rodiče?“ zeptala se.
„Co má tohle znamenat,“ zarazil se Andreas, ale nedal nic najevo.
„No…ani nevim, budeš se muset zeptat Joeriho…proč se ptáš?“ odpověděl.
„Hm…to se moc nepovedlo…“ rychle přemýšlela co říct.
„Ale nic…já jen tak…má nějaký sourozence?“ zeptala se a hned toho litovala.
„Nemá…skoro pořád je doma sám,“ Andreas se na chvíli odmlčel, „co se stalo?“
Noemi začínala trochu červenat.
„Ale nic…já…“ nevěděla co říct.
„Počkej, potřebuju se stavit u jedný učitelky, skoro jsem na to zapomněl,“ vstal, „dořešíme to nějak potom,“ dořekl a odběhl.
„Bylo to schválně nebo nebylo?“ položila si Noemi otázku, „to se taky moc nepovedlo…nic sem se nedozvěděla a ještě se ztrapnila. Nejdřív myslet, potom mluvit!“
Andreas přešel do chůze, jen co vyběhl ze dveří.
„No, bylo asi hodně nenápadný uprostřed věty zmizet…viděl bych to na začátek menšího komunikačního problému…Každopádně se na ní musí opatrně…co to mělo znamenat?“ uvažoval Andreas a pomalu pokračoval chodbou, „teď ještě vymyslet nějakej inteligentní důvod, proč letět ráno k učitelce, kdyby někoho napadlo se zeptat.“
   Ředitel školy seděl ve své kanceláři. Byla přestávka a následující hodinu měl volnou. Popíjel kávu a přemýšlel o dění ve škole. Ozvalo se zaklepání. Vstal a šel otevřít dveře.
„Dobrý den!“ ozvalo se sborově.
Rychle přejel očima po pětičlenné skupince před dveřmi. Všichni se usmívali, dobře je znal…ale někdo chyběl a někdo tu byl navíc.
„Ahoj…dneska nepíšeme písemku…snad ani nemáme hodinu?…kde je Joeri?“ rozpačitě se usmál.
„Není mu dobře, ale není to nic vážného,“ odpověděla Patrika a dál se culila.
„Aha…a co se vlastně děje?“
„Potřebujeme nutně zjistit, jestli s náma může jet Noemi na školu v přírodě, ona je tu nová a nebylo by hezký jí tu nechat,“ pokračovala Patrika a Andreas, Tonda, Andrea a Noemi jí doprovázeli úsměvem.
„Eh…no…“
Patrice i ostatním zmizel úsměv.
„No…mam tu jednu přihlášku, ale zejtra ji potřebuju vyplněnou i se zravotním potvrzením.“
Úsměv se vrátil a ředitel přinesl potřebné papíry.
„Děkujeme, nashledanou!“
„Ahoj…“ ředitel zavřel dveře a chvíli jen tak stál.
„Ještě že si nechodí pro peníze,“ řekl polohlasně a vrátil se ke kávě.
   „Moc díky,“ řekla na chodbě Noemi a usmála se.
„V pohodě,“ řekla Patrika a uculila se.
Všichni se vydali zpět do třídy.
„Ale nemá to takovej efekt, jako když tu s náma je Joeri,“ přidal se Tonda.
„Jo, ten jeho kamenej výraz ke všem těm úsměvum,“ dodal Andreas.
„Nestavíme se u něj? Jestli nepotřebuje s něčim pomoc nebo tak,“ ozvala se Andrea.
„Marta je většinou o víkendu aspoň chvíli doma, měl by bejt v pohodě,“ řekla Patrika.
„Většinou,“ řekla Andrea důležitým tónem.
Andreas se chvilku zamyslel.
„Je taky možný, že je Marta někde v zahraničí, Joeri má třeba od čtvrtka zimní spánek a Marta se třeba vrátí až za pár dnů.“
Noemi zauvažovala a došla k závěru, že se otázka ve skupině víc ztratí.
„Kdo je Marta?“ zeptala se.
Všichni se tak trochu zarazili a Noemi trochu zčervenala.
„Je to složitější,“ řekla Andrea.
„Jo,“ řekl Tonda a doufal, že to jako příspěvek do vzniklé diskuse bude stačit.
„Ideálně se zeptej Joeriho, ten to bude umět vysvětlit nejlíp,“ řekl Andreas.
„To není až tak dobrej nápad,“ podotkla Patrika.
Chvilku bylo ticho.
„Dobře, nezeptala sem se,“ Noemi se rozpačitě usmála.
„Necháme to na jindy,“ řekla Andrea a první se pohnula směrem k třídě.
„Jo,“ řekl Tonda a trošku se pozastavil sám nad sebou.
„No, zajdem za nim hned po škole, někdo mu brnknem, co máme po cestě koupit a pokud bude v pohodě, tak bych se k němu nakýblovala tak do večera,“ rozhodla Patrika.
„Máš na dnešek něco, Noemi?“ zeptal se Andreas.
„No…ani ne…“
„Fajn, jdeš s náma.“
„Asi bych neměla.“
„Měla, pošli domu esemesku, že přijdeš večer.“
Noemi už nijak nereagovala.
„Nechce se mi takhle vtírat…“ zamyslela se.
   Vešli do třídy téměř se zvoněním. Čekala je dvouhodina výtvarné výchovy a pak konec vyučování.
Učitelka vešla asi minutu po nich. Pozdravila se s třídou a ze svých velkých desek začala na první lavici vykládat vzorové výkresy.
„Dnes budeme kreslit tužkou nebo uhlem, téma bude strom, květina a ovoce. Můžete vše spojit nebo si vybrat to, co vám sedí nejlépe, můžete se podívat tady u mě, jsou tu nějaké pěkné výtvory z loňského roku. Papíry a uhly jsou na katedře,“ informovala učitelka třídu a dál se přehrabovala ve výkresech.
Noemi chvilku přemýšlela, než se zvedla a došla si pro čtvrtku. Napadlo jí kreslit jabloň, s jedním květem a jedním jablkem. Ztratila se v úvahách a přestala vnímat hluk, který třída vydávala. Navíc si nasadila sluchátka a pustila hudbu. Z penálu vytáhla oblíbenou tužku a začala lehce rozvrhovat výkres.
„Proč je to tak komplikovaný…V podstatě přiznal, že jedinej důvod, proč se mnou trávil čas, byl ten, že mě chtěl dostat z toho parku…Ale na druhou stranu…už to samo…vrátil se pro mě, ublížil si kvůli mě…“
Začala nepřítomně vybarvovat roh čtvrtky.
„Ale jak to mohl tušit…nevypadalo to na náhodu…a pak ty náznaky něčeho, když mluví s Andreasem…když mluví všichni…nedává to smysl…nedá se to nijak vysvětlit…kdybych viděla jenom ten souboj…myslela bych, že to byl sen…ale ty rány, co měl na zádech…“
Položila si hlavu na lavici a dál přemýšlela.
„Je Marta jeho přítelkyně? Ale volala sem celkem pozdě, že by byla u něj i přes noc? Ale ostatní říkali, že cestuje…Nic o něm nevim a zdá se, že o něm ani nikdo mluvit nechce, musí to mít nějakej důvod…proč o tom takhle uvažuju…znam ho pár dnů…tak proč…“
Zvedla hlavu a po chvilce se opět slepě zadívala na čtvrtku.
„Neměla bych se k nim vtírat…ale je mi s nima dobře, se všema…stačilo jen těch pár dnů…a jen tak málo zbejvá…necelej měsíc a pak konec…třeba to nemusí…nebude konec a budu s nima v kontaktu i potom…ale tak málo času…tolik otázek…“
Opakovala si to samé stále dokola. Až jí něco přerušilo. Někdo jí zamával rukou před očima, chvilku trvalo, než na to zareagovala. Zdvihla hlavu a sundala si sluchátka.
„A-ahoj,“ udiveně řekla.
„Ahoj,“ odpověděl Joeri.
„Kde se tady vzal? Vůbec jsem nezaregistrovala, že přišel…musela sem bejt pěkně mimo.“
„Můžu si pučit ořezávátko? Nějak se mi nechtělo tahat batoh a jediný, co sem sehnal ve třídě, je tohle,“ Joeri tupě zíral na zlomenou tužku.
„No, radši si puč rovnou nějakou tužku,“ Noemi vytáhla z penálu pečlivě ořezanou tužku a podala jí Joerimu.
„Fajn, díky ti,“ lehce se usmál a sedl si na své místo do lavice před Noemi.
Seděl před ní, jakoby nic, jakoby se nestalo nic zvláštního. Stalo se to vůbec, není to jen nějaký hloupý sen? Chtělo se jí spát. Jak ráda by byla ve své vyhřáté posteli, hebká peřina a načechrané polštáře. Trochu se otřásla, byla dnes, na červen, nezvyklá zima. Venku už třetím dnem pršelo a bylo stále šero.
„Měla jsem si vzít mikinu,“ pomyslela si.
Alespoň, že škola již nebyla tolik stresující. Jak ale může věřit takovým věcem? Předvídání budoucností…dá se to tak vůbec nazvat? Nemůže nevěřit…viděla, co se stalo. Bylo to příliš nepochopitelné, lehce by se smířila s tím, že to tak prostě je. Mohla za tuto situaci sama, kdyby se neurážela a zůstala doma, ani on by se pravděpodobně do ničeho nenamočil. Vypadá, že je Joeri v pořádku…vše se nějak uklidnilo, vyprchalo do ztracena. Bylo by jednoduché smířit se tím, že se vlastně nic nestalo. Poslední tři dny byly nepřirozeně klidné a normální, obyčejné. Prostě nějak lehce uplynuly, jak lehké pohlazení. Zaměřila se na svůj rozkreslený obrázek. Strom už byl skoro hotový, alespoň kmen a větve. Joeriho zranění vypadalo hrozivě, když se to stalo, myslela si, že si přerazil páteř. Nejde to. Nejde jen tak zapomenout. Tolik věcí, které nedávají smysl. Zná je jen pár dní, ale už jí to připadá jako věčnost, ale plná prázdnoty, jen těžké vědomí existence nesmysleného času. Měla z toho zvláštní pocit, cítila jistou úzkost.
   Joeri hleděl na náčrtek, který za první hodinu udělal. Právě zazvonilo na přestávku, ale o výtvarné výchově se dění o hodině a přestávce příliš nelišilo, jen vyběhlo několik žáků na chodbu. Zvedl se a opustil třídu také. Šel směrem k jídelně, zjistit, co je k obědu. Vybíral si tak dvě jídla týdně, takže si většinou nebyl jistý, kdy oběd má. U nástěnky před jídelnou zjistil, že dnes jsou bramboráky.
„Fajn,“ řekl polohlasně.
Otočil se a vyšel směrem zpět do třídy.
„Ahoj,“ pozdravila ho dívka s velice světlými vlasy upravenými do dvou culíků.
Věděl, o koho jde, byla asi v sedmé nebo osmé třídě. Vybavil si vzpomínku, jak kolem něj stojí několik jejích kamarádek a nadávají mu.
„Ahoj,“ odpověděl a zauvažoval, jestli nezpůsobil víc problémů než několik pokřikujících puberťaček.
Dívka se usmála a oba pokračovali svou cestou. Letmo se díval přes prosklené chodby ven, stále hustě pršelo. Kolem se míhalo mnoho dětí. Měl by déšť nesnášet, ale stejně se usmál. Déšť přinášel zbytečné vzpomínky, zbytečné otázky.
„Koukam, že by už měly ty mraky zmizet,“ ozval se Andreasův hlas.
Opíral se na rohu chodby před třídou.
„Mraky jsou fajn,“ odpověděl Joeri, ještě jednou se lehce usmál a obličej mu opět klasicky zvážněl.
„Pravda, počasí nic nemění.“
„No, sluší mu, když se směje, takže mraky jsou opravdu fajn,“ Patrika postávala kousek od Andrease.
Joeri nereagoval a prošel kolem ní do třídy.
Odmítali přijmout, že některé věci se nemají zapomenout, ale byl jim vděčný za to, že tu prostě jsou. Vděčný? Trochu se zamyslel. Na druhou stranu byl trochu mrzutý, že na to stále myslí. Neustále mají pocit, že potřebuje nějak pomoc a to mu bylo téměř protivné.
„Ideální by bylo, kdyby ostatní nevěděli ani o zvláštnostech kolem mě a Andrease…ale nějak to okolnosti nedovolily…“ Joeri si sedl zpět do své lavice, dal si do uší sluchátka a pustil hudbu. „Navíc teď i Noemi…zatahovat jí do toho byla blbost…teď už se to nebude dát jednoduše nechat, dřív nebo pozdějš bude chtít nějaký odpovědi,“ vybavil si rozhovor s Andreasem u přehrady, „Andreasova snaha pomoc…ona má teď luxusní zmatek…a já sem…naštvanej? Asi…i když…možná si za to můžu sám. Věděl jsem, že v tom parku jí nic nehrozí…ale…“ teprve teď si připustil, proč to vlastně udělal, proč se pro ní vrátil, „hm…je to vlastně jedno…tohle není až tak podstatný…je normální, že když na mě přijde…moje spaní…tak sem mimo…ale před tim se něco stalo…ale co…i Andreas má výpadek…to neni v pořádku… budu si s nim muset po škole promluvit.“
   Začátek hodiny Joeri skoro nezaregistroval a jelikož byl při kreslení myšlenkami úplně jinde, hodina skončila dřív než se nadál. Všichni začali poklízet nepořádek kolem sebe, odevzdávat výkresy a zvedat židle. Když učitelka uznala, že je třída v pořádku, pustila je ven. Všichni vyrazili směrem k šatnám.
„Máš dneska oběd?“ zeptala se Patrika Joeriho.
„Jo, jsou bramboráky,“ odpověděl.
„Fajn, to se dá jíst,“ ozval se Tonda.
„To jo, navíc sis už jeden bramborák dneska nakreslil,“ přidala se Andrea.
„To. Byl. Strom.“
„Buď v klidu, Andrea očividně nemá pochopení pro moderní umění,“ zastal se Tonyho Andreas.
„Jasný, aby se druhej bramborák nepřidal,“ Andrea se zašklebila a zastavila se, aby počkala na Noemi, která se držela za ostatními o několik kroků.
„Nechte toho, chci dneska ještě jíst,“ ozvala se Patrika.
„Co vám je, vždyť se nám ty stromy povedly, Joeri tu umí kreslit, beru jenom jeho názor,“ řekl Andreas.
„Jo, pověsim si tvuj bramborák do pokoje,“ řekl Joeri téměř nezúčastněně.
„Výborně,“ Andreas nafoukl tváře a odvrátil zrak od Joeriho.
„Teď si na to kápnul, z toho Joeri nebude tejden spát,“ ozvala se zezadu Andrea.
Několik spolužáků se poblíž zasmálo a Joeri protočil oči v sloup, akorát došli k šatnám. Někdo se jen přezul a odcházel, někteří šli na oběd a jeden člen služby zůstal v šatně hlídat. Dnes šla na oběd celá parta včetně Noemi, jídelna byla po schodech nahoru hned za vstupní halou s šatnami. Dvě fronty na oběd se táhly téměř ke schodům a učitel, který měl právě dozor, neúnavně posílal žáky na konec fronty, pokud se snažili předbíhat, nebo když usoudil, že jsou příliš aktivní. Většinou bylo na výběr z dvou jídel a pro každé z nich byl jeden vstup do jídelny. Joeri se letmo rozhlédl po druhé frontě a všiml si, že se na něj dívá dívka, s kterou se potkal, když se šel podívat na jídelní lístek. Pohledem se ale nezastavil, pouze jím přejel zbytek řady a zůstal koukat nezaujatě před sebe. Bylo mu jasné, že se té dívce líbí, už to trvalo déle.
„Moh by to bejt už rok, co po mě pokukuje,“ zauvažoval, „když už nic, tak má výdrž…potřebuju si promluvit s Andreasem a Noemi by sem měl vysvětlit, proč sem ve čtvrtek nebral telefon…Marta jí řekla, že mi není dobře…což by odpovídalo…takže přednost asi dostane řešení záležitostí s Andreasem…Noemi se odkládá…čim dýl, tim líp…“
   Když se konečně dočkali oběda, sedli si v jídelně na volný konec jednoho stolu. Joeri pohledem přelétl jídelnu. Byl tu zmatek a hluk, ale příliš to nevnímal, měl sluchátka na uších a poslouchal hudbu. Ta prázdnota, kterou cítil, byl to zvláštní pocit, muselo to mít nějaké vysvětlení. Proč všichni dělají tolik zbytečného hluku, nedávalo to smysl. Po chvilce si všiml, že ostatní už pomalu dojídají. On sám měl dojedeno a už jen otáčel prázdnou skleničkou, takže se zvedl, odnesl tác s talířem a sešel po schodech dolů k šatnám.
„Stalo se něco…že tak odešel?“ zeptala se opatrně Noemi.
„Nic, to je v pohodě, bude čekat v šatně,“ odpověděla Patrika.
„Možná…“ dodala Andrea tak nějak nezúčastněně.
„Aha…“ řekla Noemi a dopila čaj.
Andreas předpokládal, že Joeri počká, bylo mu jasné, proč dnes do školy nakonec přišel. Bylo to zvláštní, ještě se mu nestalo, aby si prostě nepamatoval, co se s ním dělo, navíc, Joerimu se stalo to samé, i když u něj by to nějaké vysvětlení mělo. Všichni dojedli, odnesli tácy a sešli k šatnám.
„Snad bude čekat…mohla bych se ho třeba zeptat, jestli mu je už dobře a co s ním bylo…“ uvažovala Noemi a nahlédla do šatny její nové třídy.
Bylo tam několik spolužáků, ale Joeri tam nebyl.
„Hm…tak někdy jindy…“
Vzala si na sebe svou modrou bundu a vyšla před školu, aby počkala na ostatní. Jen, co prošla vchodovými dveřmi, uviděla Joeriho, jak se opírá o zábradlí. V uších měl stále sluchátka a měl zavřené oči. Došla k němu a opřela se kousek vedle něj. Začala si ho trochu prohlížet. Měl na sobě šedou bundu, zapnutou až po bradu a tmavě modré tříčtvrteční kalhoty. Výraz měl stejně klidný jako obvykle. Zvažovala, jestli má něco říct. Kolem procházelo mnoho dětí a občas nějaký rodič. Stále pršelo a celé schody byly pod protáhlou střechou, takže zde čekalo celkem hodně lidí. Za chvilku ze školy vyšel Andreas, Tonda, Patrika i Andrea.
„Už by taky mohlo přestat pršet,“ řekla Andrea a nasadila si kapuci.
„Teď ať prší, hlavně ať neprší příští tejden,“ řekl Tonda a začal si zapínat bundu.
„Taky pravda. Dneska se asi nebudeme nijak zdržovat, se pak třeba sejdeme na ajsku, co?“ pokračovala Andrea.
„Taky bych to tak viděla,“ řekla Patrika a sešla těch šest schodů, které vedly od vchodu, a dole se otočila na ostatní.
I Tonda s Andreou sešli dolů, rozloučili se a společně odešli.
„Budeme tady nebo se mnou jdeš na zastávku?“ otočil se Andreas k Joerimu.
Ten měl stále zavřené oči a poslouchal hudbu.
„Jdu s tebou,“ odpověděl, zrovna, když se mu Noemi chystala zaklepat na rameno.
„Dobře,“ řekl Andreas a zapnul si bundu.
Joeri konečně otevřel oči, „měj se,“ prohodil směrem k Noemi a začal scházet ze schodů.
„Uvidíme se zejtra,“ řekl Andreas směrem k Noemi a lehce pokrčil rameny.
„Zatim ahoj,“ řekla Noemi, chvíli se za nimi zahleděla, nasadila si kapuci a také odešla.
   Andreas uvažoval, čím by měl začít a co vůbec řešit.
„Joeri mi přišel poslední dobou v lepší náladě…až mě to překvapovalo…navíc, když vzal Noemi s sebou k vodě…“
„Došel si k nějakýmu závěru?“ Andreas se rozhodl nechat výběr tématu na Joerim.
„Ne…co zajímavýho si pamatuješ z minulýho tejdne?“ zeptal se Joeri a vyndal si z uší sluchátka.
„Hmm…zaútočila na tebe nějaká ženská…potkal si Noemi…a ve čtvrtek sme byli u vody. Potom sem šel na autobus…pak nějak…nevim, pak sem byl prostě doma…“odpověděl zamyšleně Andreas.
„Jo, to by odpovídalo…co cejtíš, když se snažíš zaměřit na cestu domu?“
„No…“ Andreas se na chvilku zamyslel, „prostě něco chybí…až jakoby takovej pocit…když máš z něčeho obavy…z něčeho jsi nervózní…ale nevíš z čeho,“ postupně vysvětlil Andreas.
„Hm…to bude ono. Navíc mam pocit, že to neni poprvé, co se takhle cejtim.“
„Máš něco konkrétního na mysli?“
„Mám jen takovej pocit…že někdy…něco.“
„Myslíš, že to má co dělat s tou ženskou, co na tebe zaútočila?“
„Je to možný, dělo se kolem toho dostatečný množství divnejch věcí.“
Chvíli bylo ticho. Déšť trochu nabral na síle a na kalužích vytvářel nespočetné množství kroužků a jeho šumění bylo téměř jediné, co bylo na sídlišti slyšet. Lidé se přesunovali urychleně a jen občas se zastavovali někde, kam nepršelo. Andreasovi se honilo hlavou hodně věcí. Letmo se podíval na Joeriho, i on byl zamyšlený.
„No, nemůžeme vlastně nic moc dělat. Jen bejt na pozoru,“ řekl Andreas.
„Hm, asi tak,“ odpověděl Joeri nějak automaticky a myšlenkami se ztratil někde úplně jinde.
Dokud nedošli k zastávce, opět nikdo nic neříkal. Andreas uvažoval o tom, na co Joeri asi myslí. Cítil určité napětí, které v posledních dnech vzniklo. Co se týče školy, party, zvláštností a vůbec všeho. Nebyl si jistý, jestli se má na něco zeptat nebo jen něco říct.
„Nejlepší je teď nedělat nic a bejt ticho…pravděpodobně. Joeri na něco přišel a dává to dohromady, mohlo by to osvětlit celou situaci. Možná se zamyslel nad Noemi…jak se k ní asi postaví…nebo se už rozhodl? “ uvažoval Andreas, „možná jde…o něco jinýho…o to spíš mlčet.“
Zamyšlení došli k zastávce a na chvíli se ukryli před deštěm. Nikdo krom nich tam nebyl.
„Už aby byl konec tejdne, celkem se na tu školu v přírodě těšim, vždycky se udělá nějaká hovadina a stojí to za to,“ řekl Andreas.
„Jo, ono se vždycky na něco přijde.“
„Plánuješ brát něco extra?“
„Ještě nevim, možná vezmu noťas, ale spíš ne, ono se to stejně většinou nevyužije.“
„Musíme se dohodnout, kdo vezme konev,“ řekl Andreas a ušklíbl se.
„To by chtělo, Tonda by moh vzít tu co loni, ta byla akorát.“
„Jo, akorát na dvě misky instatních nudlí.“
Andreas vykoukl ze zastávky a zahlédl přijíždějící autobus.
„Už to jede, nic no, měj se,“ řekl Andreas a protáhl se.
„Dobře, zatím čus,“ odpověděl Joeri.
Rozhlédl se letmo po okolí, nikde nikoho neviděl. Podíval se vzhůru a sundal si kapuci. Díval se vzhůru k zataženému a potemnělému nebi a sledoval nespočet kapek, jak se k němu nezadržitelně řítí. Během chvíle mu po obličeji stékaly pramínky vody a vlasy měl celé zmáčené. Bylo mu to jedno. Vlastně se mu to docela líbilo. Sklonil hlavu a nadechl se poněkud více zhluboka než obvykle. Prohrábl si mokré vlasy, dal ruce do kapes a pomalu vyšel směrem k parku.
   Noemi postávala v kuchyni a čekala, až se uvaří voda na čaj. Koukala z okna na zahradu. Dům koupili po někom, takže zde bylo několik vzrostlých stromů a hustých keřů. Působilo to útulně i přes deštivé počasí, šero možná na útulnosti ještě přidávalo. Rychlovarná konvice cvakla a červená kontrolka navrchu zhasla. Noemi ještě chvíli koukala prosklenými dveřmi, než si zapařila čaj. Opět se otočila, opřela se o kuchyňskou linku a zahleděla se ven. Nevěděla, co má dělat nebo co si má myslet, jestli o tom má vůbec přemýšlet.
„Dostala jsem vlastně druhou šanci najít si přátele…i když to po prázdninách na střední budu mít stejně…ale jsou tady z okolí…to je lepší…necelej měsíc…navíc…je to divný…něco se děje…stalo…stane…kdo ví. Vypadá, že mě celkem berou, jen Joeri…co vlastně očekávám? Snad je za ty dva týdny na škole v přírodě víc poznam…mohlo by to bejt celkem fajn,“ uvažovala.
Usoudila, že čaj je dostatečně vylouhovaný, vyndala sáček a vyhodila ho do koše. Do čaje si dala lžičku cukru a i s hrnkem vyšla po schodech do svého pokoje. Udělala si na stole místo mezi náčrtky, obrázky a dalšími věcmi a položila tam hrnek. Zapnula počítač a usadila se na židli. Byla pohodlná, s vysokými opěradly na záda i ruce. Opět se nepřítomně zahleděla z okna, přestávalo pršet.
„Konečně…“ reagovala částečně na déšť i na počítač.
Hned spustila icq, instinktivně se podívala, jestli je Joeri přihlášený a až když ho našla mezi offline kontakty, uvědomila si, že ho hledala.
„Hm…stále pryč.“
   Joeri přešel hráz a pokračoval podél vody téměř k místu, kam chodili s partou, ale kousek před ním zahnul mezi stromy. Stoupal do mírného kopce a na mokrém povrchu lehce podkluzoval. Už nepršelo a vzduch byl svěží. Směřoval do nejzapomenutějšího místa lesa. Bylo zhruba veprostřed části, kde nevedly cesty. Uvažoval o tom, že je téměř zázrak, že je zde tak rozlehlý les, navíc z části téměř netknutý lidmi. Sem prostě nikdo nechodil. Nebyl si jistý proč, ale lidé se lesu na této straně přehrady naprosto vyhýbali, ani rybáře, vyhledávající většinou ticho a klid, tu nikdy neviděl. Už to bylo asi čtvrt hodiny, co zahnul od vody.
„Další na seznam zvláštností...vim vlastně o třech lidech, který tu byli, já, Natálie a…on“ uvažoval, „je dost možný, že tu byl i někdo další, ale nikdy jsem nenašel jedinou stopu…a to jsem tu byl celkem často…“
Les byl smíšený a nyní přibývalo spíše listnatých stromů. Mraky se roztrhaly a skrz koruny začalo prosvítat světlo. Joeri došel na místo s malým jezírkem a několika většími kameny kolem. Cele okolí jezírka bylo pokryto drobnými modrými kvítky. Sedl si na zem a opřel se o strom, mokrou zem nijak neřešil, mokrý už byl stejně.
„No co, kdybych nastyd, moh bych oslavovat, bylo by to poprvý,“ řekl si v duchu a zahleděl se na jezírko.
Hladina byla lehce rozvlněná a odrážela paprsky slunce, které se prodraly mraky i korunami stromů. Občas na hladinu dopadla nějaká kapka a udělala malý kroužek. Nebylo slyšet nic krom šumění stromů a chvílemi se ozval zpěv ptáků. Joeri utrhl jednu modrou květinu. Byla opravdu malá, měla čtyři světle modré okvětní lístky s tmavšími žilkami a jeden byl výrazně menší než ostatní. Kolem žlutého středu měla nepravidelný bílý kroužek. Hodil jí do vody a zahleděl se k nebi. Když se chvíli soustředil a směřoval myšlenky k minulému týdnu matně si vybavoval zvláštní obrazy, které jakoby zažil, ale přesto u nich nebyl přítomen.
„Zase mi někdo manipuloval s myšlenkama…“ trochu ho zarazilo to, že si to uvědomil s jakousi jistotou, „začíná mi to lízt na mozek...i když…jednou tu už něco takovýho bylo…určitě…nestává se každej den, že mam halucinace a ztráty vědomí společně s někym dalšim.“
Podíval se na květinu plující po hladině a ztratil se ve vzpomínkách.
   Opíral se o stejný strom jako dnes, jen venku bylo slunečněji a sucho a on měl o něco kratší vlasy.
„Netrhej je, bude pršet,“ řekl Joeri směrem k blonďaté dívce trhající modré květiny.
„Jakoby to zrovna tobě vadilo,“ usmála se na něj, „proč by mělo vlastně pršet?“
„Marta jim říká Bouřky, když je utrhneš, bude pršet.“
„Ty tomu věříš?“
„Složitá otázka,“ Joeri se na ní ušklíbl.
Dívka se zvedla od květin a lehla si vedle něj do trávy.
   Joeri zpozorněl a vytrhl se ze vzpomínek. Něco se poblíž hnulo. Rozhlédl se mezi stromy, ale teď nic neviděl. V lese bylo najednou naprosté ticho. Pomalu se zvedl a v tu chvíli napravo od jezírka zaregistroval nějaký pohyb znovu. Bylo to něco velkého, zaregistroval šedivou, možná bílou barvu.
„Žádnej divnej pocit…buď mi nechce nic udělat…nebo to nemá s člověkem nic společnýho…co zas plácam, třeba je to srna…bílá…možná jsem paranoidní…“ z pouzdra na opasku vytáhl dva nože, které po přepadení z minulého týdne začal opět nosit, „ale divný věci se kolem dějou…“
Udělal několik kroků od stromu, aby měl rozhled na všechny strany. Pomalu se otáčel a najednou strnul, několik metrů od něj stál obrovský vlk. Dívali se na sebe a ani jeden se nepohnul.
„Hm…už bych se mohl probudit, tohle už stačilo,“ zauvažoval, „klid…připravit se,“ sevřel pevněji nože v rukou, „snad mi tělo k něčemu bude.“
Vlk lehce vycenil zuby. Vyrazil. Čas se skoro zastavil. Joeri se nadechoval a začal pomalu pokrčovat kolena. Najednou se zarazil. V tu chvíli, kdy už se téměř odrazil k úskoku do strany, vlk zmizel. Pomalu vydechl a rozhlížel se po okolí. Nikde ani známky po pohybu, prostě nic. Došel k místu, kde vlka naposledy viděl. Na zemi byla vyšlapaná tráva.
„Možná jsem tudy předtim prošel …a možná ne…ještě chvíli a můžu se prohlásit za magora…to vlastně můžu už teď.“
Ještě jednou se rozhlédl. Nikde nic. Les začal opět ožívat a vše vypadalo normálně.
„Hm...měl bych si jít radši udělat kafe,“ pomyslel si a zvolna se rozeběhl zpět k cestě.
   Andreas seděl u počítače ve svém pokoji. Bylo už po deváté hodině večer a dnes byl opravdu unavený. Prohlížel si obrázky, které kreslil Joeri. Zvláštní místa, tajemně vyhlížející stromy a skály, hory a jezera ukryté v mlhách, občas vše zasněžené. Vše bylo nakreslené pouze v odstínech šedi a jen vzácně v jiných barvách. Rád si prohlížel podobné obrázky před spaním, dobře se u toho přemýšlelo. Zahleděl se na obrázek vlčích stop ve sněhu, vedoucích kamsi do neznáma. Byl si jistý, že je to z Joeriho snu. Zdával se mu často, možná každý den, téměř stejný sen. Joeri prý vždy vidí nějakého vlka, který po chvilce začne utíkat a on jde po jeho stopách ve sněhu, ale ty vždy za chvíli zmizí ve vánici. Bylo zvláštní, že se mu to zdálo tak často.
„Možná to má nějakej význam…“